Příběhy z našich cest: Zážeh & Chybami se člověk učí
Stavba pece nám zabrala pár dní, ale konečně byla hotová. Konečně jsme se chystali tavit. Měli jsme před sebou čtyřiadvacetihodinový proces a začínali jsme v noci. Střídali jsme hlídky a noc temněla. Lux, který vháněl do pece vzduch, vytrvale hučel a z pece se kouřilo. Nic víc. Čekali jsme na takzvané kychtové plyny, které se měly zažehnout. Je to signál, že pec už je dost zahřátá, abychom do ní začali vsázet rudu k doposud přikládanému uhlí.
Blížila se půlnoc a stále nic. Hlídky už se několikrát prostřídaly. Z našich zásob jídla dost ubylo. Zkoušeli jsme do pece foukat ještě víc vzduchu a teplota pomalu stoupala. Půl druhé hodiny po půlnoci – zážeh! Z pece vyšlehl plamen fialového zbarvení a kotouče jisker jak z komínu lokomotivy. Plamen se ustálil v podobě zlatofialové korunky na vrcholu pece. Byli jsme náležitě šťastní a s o to větší vervou jsme o pec po zbytek noci pečovali.
Nastala snad jen jedna kritická chvíle, kdy plyny zhasly. Intenzivním vháněním vzduchu jsme ale pec znovu rozehřáli natolik, že zakrátko znovu vzplály. Hořely i celý následující den, dokud nám večer nedošlo uhlí a nevsadili jsme do pece poslední díl rudy. Pak jsme ucpali otvory a nechali pracovat pec na setrvačnost přes noc a ona pomalu chladla. Pak nezbývalo než pec zbořit a vytahat natavené kusy strusky a železa. Byla to zajímavá a hlavně zábavná zkušenost. To neznamená, že se z nás všech stanou taviči, ale rozhodně jsme zase o něco chytřejší.
Expediční reportér přináší příhody a příběhy různých autorů
od jednotlivých výzkumných skupin, které během bádání v terénu zažili.
Blížila se půlnoc a stále nic. Hlídky už se několikrát prostřídaly. Z našich zásob jídla dost ubylo. Zkoušeli jsme do pece foukat ještě víc vzduchu a teplota pomalu stoupala. Půl druhé hodiny po půlnoci – zážeh! Z pece vyšlehl plamen fialového zbarvení a kotouče jisker jak z komínu lokomotivy. Plamen se ustálil v podobě zlatofialové korunky na vrcholu pece. Byli jsme náležitě šťastní a s o to větší vervou jsme o pec po zbytek noci pečovali.
Nastala snad jen jedna kritická chvíle, kdy plyny zhasly. Intenzivním vháněním vzduchu jsme ale pec znovu rozehřáli natolik, že zakrátko znovu vzplály. Hořely i celý následující den, dokud nám večer nedošlo uhlí a nevsadili jsme do pece poslední díl rudy. Pak jsme ucpali otvory a nechali pracovat pec na setrvačnost přes noc a ona pomalu chladla. Pak nezbývalo než pec zbořit a vytahat natavené kusy strusky a železa. Byla to zajímavá a hlavně zábavná zkušenost. To neznamená, že se z nás všech stanou taviči, ale rozhodně jsme zase o něco chytřejší.
Františka Ekrtová (16 let)
Experimentální tavba železné rudy v malé redukční peci
Geomorfologie vybraných skalních útvarů
v okolí Bělé pod Bezdězem, Mimoně a České Lípy
Experimentální tavba železné rudy v malé redukční peci
Geomorfologie vybraných skalních útvarů
v okolí Bělé pod Bezdězem, Mimoně a České Lípy
Chybami se člověk učí...
Před tavbou železné rudy v peci bylo nejdříve nutné ji zredukovat v ohni (tzv. „pražit“). Když jsme rudu zpražili, zapomněli jsme ji po pracné redukci schovat pod střechu, takže nám zmokla. Výsledkem bylo, že ruda kvůli vodě zoxidovala a bylo nutné ji pražit znovu. A tak jsme ji dali podruhé do ohně, aby se znovu zredukovala. Stejně jsme se ale nepoučili. Zredukovanou rudu jsme znovu zapomněli na dešti, celý proces jsme tedy opakovali. Nakonec jsme si už dali pozor. Jakmile byla ruda potřetí vypražena, mohli jsme konečně začít tavit.
Jáchym Galuška (12 let)
Experimentální tavba železné rudy v malé redukční peci
Geomorfologie vybraných skalních útvarů
v okolí Bělé pod Bezdězem, Mimoně a České Lípy
Geomorfologie vybraných skalních útvarů
v okolí Bělé pod Bezdězem, Mimoně a České Lípy
od jednotlivých výzkumných skupin, které během bádání v terénu zažili.