Divadlo a parkour jako prostředek komunikace pražských studentů s vyloučenou lokalitou
“Já mám strach!” vykřikuje Nela a chytá mě za rukávy trička. “Neboj se, to zvládneš. Stačí když tam nakráčíš s naštvaným výrazem a řekneš: “Já už do tý školy nejdu!” snažím se jí podpořit, aby neměla trému. Nela je Romka. S dalšími romskými dětmi a studenty pražského gymnázia připravili divadelní představení. Za chvíli je premiéra. Studenti s místními dětmi pracují již druhým týdnem. Mají za sebou například stavbu hřiště pro parkourové workshopy. “Ne, já hrát nebudu!” vykřikuje Nela naštvaně. Už jedna holka odřekla kvůli trémě… Vypadá to, že studenti gymnázia na jevišti zůstanou sami.
Jsme v Ploužnici, zdejší sídliště vzniklé z bytových domů bývalého vojenského prostoru Agenturou pro sociální začleňování bylo označeno za vyloučenou lokalitu. Žije zde asi 800 lidí, velkou část obyvatel kromě Mongolů, volyňských Čechů, Kazachů nebo Ukrajinců tvoří i díky bytové politice města Mimoně Romové. V minulosti byla část bytů přidělována cizincům, kteří získali v ČR azyl, uvádí dále agentura.
Kromě čtyř obývaných panelových domů a fotbalového hřiště je dalších 7 budov Ploužnice neobydlených a chátrá. Lemují je lesy. Děti jezdí do školy do nedaleké Mimoně. Jediný oficiální kroužek pro děti je taneční. Ten je výjimečný. Získali řadu ocenění. Schází se v budově u hřiště, které je centrem všeho dění v Ploužnici. Díky investicím města tu nechybí veřejný záchod, kuchyně nebo srub s plátnem pro promítání. Vše stráží nejen plot ale i kamerový systém.
„Říkali, že děti tady jsou nesoustředěný a odchází během programu, ale že jinak je to úplně super a že je příjemně překvapilo, že to tu není tak hnusný. Je to taková normální vesnička. Není to úplně v chudinské čtvrti. Díky tomu jsem už trochu věděla do čeho jdu,“ komentuje studentka Mariana.
Část skupinky se zabývá vytvářením hřiště pro parkourové workshopy. “První den jsme se šli podívat mezi staré rozpadlé domy. Objevili jsme skládku plnou pneumatik,” vypráví Kryštof. “Ze skládky jsme potom odváleli spolu s dalšími dětmi několik pneumatik a za nedalekými bytovkami některé z nich ukotvili do země. Jiné jsme položili na ležato a nakonec je pomalovali, aby vše bylo veselejší.“
Do práce se zapojili všichni, studenti gymnázia i děti z vyloučené lokality. „Děti se hodně přetahovaly třeba i jen o lopatu,“ popisuje student Kuba, jak pozoroval výstavbu hřiště pod patronací obou Kryštofů – parkouristů. „Jedno dítě mělo lopatu a ostatní říkaly: “A kdy už se vystřídáme.“ Nebo: „Dej mi tu lopatu, už chci taky kopat” Odhrabávaly hlínu a byly z toho hrozně nadšený. A z toho, co vytvořily, jsou určitě šťastný doteď. Je hrozně skvělý, jak oba Kryštofy, berou, že neříkají: Tady jsou ty Pražáci, co tu organizují ten parkour, ale říkají: “Přijeli ti dva Kryštofové parkouristé. Tak pojď s náma.” Kryštofové jsou pro ty děti dva bohové.“ Do stavby hřiště se zapojil i jeden tatínek. Naučil Kryštofy i ostatní děti, jak správně vykopat dobrou jámu, ve které půjde pneumatiky ukotvit.
Ve volnějších dnech si studenti s dětmi povídaly. „Pro mě bylo nejzajímavější, co říkal Dastin,“ prozrazuje Kuba „Dastin je asi nejmrštnější na parkour. Říkal, že v lese je zřícený dům po vojácích, do kterého přišla nějaká paní a hodila do něj z výšky svoje dvě malý holčičky. Dastinova máma mu řekla, že tu paní potom doma jeho teta zmlátila. Od tý doby tam údajně dvě holčičky straší, a tak tam prý nesmí chodit malý děti samy. Dastin také viděl, jak se tam sama od sebe pohnula nějaká plechovka. V jiném domě by si řekl, že to udělal vítr. Díky příběhu si myslí, že plechovkou pohnuly mrtvé holčičky. Samozřejmě je možný, že si to vymyslel. Přesto je zajímavý vidět, jak můžou i dnes vznikat pověry.”
Mariana popisuje běžný den s dětmi: „Nejdříve si dopoledne připravíme hlavní akci dne, kterou budeme dělat. Odpoledne pak začínáme například kolečkem, takže se představíme sobě navzájem. Na to navážeme hrami jako je třeba Mrazík. Nakonec se přesuneme k připraveným aktivitám. Dělali jsme gymnastiku. To je hodně bavilo. Měli jsme také volné odpoledne, kdy jsme se jich ptali, čím by se chtěli stát až budou velké, jaké mají sny. Některé holky chtěly být třeba letuškou, političkou nebo módní návrhářkou či doktorkou. Je to dost různé, ale nikdo nám zatím neřekl, že by chtěl být jenom popelářem, nebo že ho škola nebaví. Stěžují si na takové normální věci jako blbý učitel a tak, ale chtějí jít na výšku,” vysvětluje studentka Mariana
Na hřišti právě kluci pod vedením postaršího muže hrají fotbal. Opodál sedí na lavičkách děti a nacvičují závěrečnou scénu z divadla. Anetka hrající babičku právě
vstává, aby pronesla velkou část své role: “Tak a teď všichni buďte zticha teď tady mluvím já. Pojďme si něco zazpívat, něco z mých mladých let, abychom byli všichni veselí!” pronáší ve spěchu. Důraz svým slovům dodává boucháním hole do země. Přibíhá Honzík se Sandou a Viky. Popadnou ručně vyrobená chrastítka a utíkají ke studentce Báře, aby zazpívali písničku kterou secvičili.
O chvíli později si s námi povídají tři romské holky - Valina, Leona a Eva . Katka jim nabídla šití sukní. “Chtěla bych se stát módní návrhářkou,” říká Lenona. Sukni šije pro malou sestru své kamarádky. Všechny tři chodí do tanečního kroužku. Zítra před představením zatančí salsu.
Po chvíli, došití sukní a několika skocích kluků na žíněnkách se hřiště zavírá. Skupina pod velením kapitánky Báry sedí u večeře a společně hodnotí dnešní den. Část projeví starosti ohledně divadla. “Byla bych strašně ráda, kdyby zítra přišel Standa. On to tak krásně oživuje,” povzdychne si učitelka Majda.
Další ráno prší a deprese skupinky se prohlubuje. Každý se musel naučit minimálně jednu roli. Jestli děti nepříjdou, zahrají si to sami. “Ty Kryštofe máš hrozně důležitou roli,” opakuje neustále Majda. “Ty jako dědeček předáváš tu zprávu paní Eliášové dětem. Ona chce tím textem říct: Učte se škola je důležitá. Tady se musíš tvářit přísně. To je přesně ono,” a nadšeně mává rukama.
Nela klepe na dveře a ptá se, jak to s tím divadlem vypadá. Pomohla nám sehnat zbytek dětí. Mezitím se vyčasilo. Scéna na hřišti je připravena, ještě jedna poslední pod dohledem autorky Ireny Eliašové, která se na divadlo přijela osobně podívat.
O hodinu později divadlo začíná a publikum kromě studentů z Přírodní školy zaplnila i řada místních.
Divadlo skončilo a děti jsou nadšené a i rodičům se představení moc líbilo. To, že děti něco dělají, pro ně znamená víc, než my můžeme pochopit. Děti mě táhnou po okolí a ukazují jejich oblíbená místa. Poprvé vidím hřiště které vytvořili. Kluci učí jednu holku udělat salto vzad.
Ještě tentýž večer jsem si však jako reportérka zranila nohu a do následného poviku přijíždí sanitka. Spousta dětí mě povzbuzuje, že to bude dobré a ať myslím na Luboška. Luboš pochází totiž odsud, z Ploužnice, ale teď je slavným rapperem v Anglii. Místní idol mi určitě pomůže.
Jsme v Ploužnici, zdejší sídliště vzniklé z bytových domů bývalého vojenského prostoru Agenturou pro sociální začleňování bylo označeno za vyloučenou lokalitu. Žije zde asi 800 lidí, velkou část obyvatel kromě Mongolů, volyňských Čechů, Kazachů nebo Ukrajinců tvoří i díky bytové politice města Mimoně Romové. V minulosti byla část bytů přidělována cizincům, kteří získali v ČR azyl, uvádí dále agentura.
Kromě čtyř obývaných panelových domů a fotbalového hřiště je dalších 7 budov Ploužnice neobydlených a chátrá. Lemují je lesy. Děti jezdí do školy do nedaleké Mimoně. Jediný oficiální kroužek pro děti je taneční. Ten je výjimečný. Získali řadu ocenění. Schází se v budově u hřiště, které je centrem všeho dění v Ploužnici. Díky investicím města tu nechybí veřejný záchod, kuchyně nebo srub s plátnem pro promítání. Vše stráží nejen plot ale i kamerový systém.
OBHLÍDKA PLOUŽNICE PŘED EXPEDICÍ
Vybraní studenti ze skupinky se jeli na místo podívat již o víkendu před samotným čtrnáctidenním pobytem v Ploužnici. „Za chvíli sem přijde někdo z Tosary, tak to tady trochu ukliďte,“ říká paní učitelka Majda. Nezisková organizace Tosara v Ploužnici jednou do měsíce pořádá programy pro děti z vyloučených lokalit. Právě díky ní se nyní podařilo skupince studentů Přírodní školy navázat kontakt s místní komunitou. “Jo, Tosara říkala, že sem přijedete. Tak jsem se přišla podívat a líbilo se mi to,” odpoví za týden Nela na mojí otázku, jak se o tom, co tu studenti Přírodní školy pro místní děti dělají, dozvěděla. Tosara opravdu pomohla. Studenti se rozhodli pro zdejší děti zorganizovat různé aktivity. Dva kluci skákající parkour přišli s nápadem, že pro ně připraví parkourové workshopy. Skupina studentů se seznámila se známou romskou spisovatelkou Irenou Eliášovou. Paní Eliášová jim poskytla své dva divadelní scénáře. Rozhodli se proto pro děti připravit divadlo.VYRÁŽÍME NA 14 DNÍ DO TERÉNU
Kuba byl na Expedici poprvé a vyprávěl: „Oproti sobotě je to rozdíl. Děti si už na nás opravdu zvykly. Předtím kolem nás dělaly hloučky, moc se nepřibližovaly. Ale to, že vůbec přišly, je díky tomu, že nás představila Tosara. Přijaly nás mnohem rychleji. Paní učitelka říkala, že v jejích dřívějších expedičních skupinách, co navštěvovaly romské komunity to trvalo mnohem déle, než Romové přestali mít ostych. Prý je tady i mnohem větší bída, než například v Dobré vodě na v západních Čechách.”„Říkali, že děti tady jsou nesoustředěný a odchází během programu, ale že jinak je to úplně super a že je příjemně překvapilo, že to tu není tak hnusný. Je to taková normální vesnička. Není to úplně v chudinské čtvrti. Díky tomu jsem už trochu věděla do čeho jdu,“ komentuje studentka Mariana.
Část skupinky se zabývá vytvářením hřiště pro parkourové workshopy. “První den jsme se šli podívat mezi staré rozpadlé domy. Objevili jsme skládku plnou pneumatik,” vypráví Kryštof. “Ze skládky jsme potom odváleli spolu s dalšími dětmi několik pneumatik a za nedalekými bytovkami některé z nich ukotvili do země. Jiné jsme položili na ležato a nakonec je pomalovali, aby vše bylo veselejší.“
Do práce se zapojili všichni, studenti gymnázia i děti z vyloučené lokality. „Děti se hodně přetahovaly třeba i jen o lopatu,“ popisuje student Kuba, jak pozoroval výstavbu hřiště pod patronací obou Kryštofů – parkouristů. „Jedno dítě mělo lopatu a ostatní říkaly: “A kdy už se vystřídáme.“ Nebo: „Dej mi tu lopatu, už chci taky kopat” Odhrabávaly hlínu a byly z toho hrozně nadšený. A z toho, co vytvořily, jsou určitě šťastný doteď. Je hrozně skvělý, jak oba Kryštofy, berou, že neříkají: Tady jsou ty Pražáci, co tu organizují ten parkour, ale říkají: “Přijeli ti dva Kryštofové parkouristé. Tak pojď s náma.” Kryštofové jsou pro ty děti dva bohové.“ Do stavby hřiště se zapojil i jeden tatínek. Naučil Kryštofy i ostatní děti, jak správně vykopat dobrou jámu, ve které půjde pneumatiky ukotvit.
Ve volnějších dnech si studenti s dětmi povídaly. „Pro mě bylo nejzajímavější, co říkal Dastin,“ prozrazuje Kuba „Dastin je asi nejmrštnější na parkour. Říkal, že v lese je zřícený dům po vojácích, do kterého přišla nějaká paní a hodila do něj z výšky svoje dvě malý holčičky. Dastinova máma mu řekla, že tu paní potom doma jeho teta zmlátila. Od tý doby tam údajně dvě holčičky straší, a tak tam prý nesmí chodit malý děti samy. Dastin také viděl, jak se tam sama od sebe pohnula nějaká plechovka. V jiném domě by si řekl, že to udělal vítr. Díky příběhu si myslí, že plechovkou pohnuly mrtvé holčičky. Samozřejmě je možný, že si to vymyslel. Přesto je zajímavý vidět, jak můžou i dnes vznikat pověry.”
Mariana popisuje běžný den s dětmi: „Nejdříve si dopoledne připravíme hlavní akci dne, kterou budeme dělat. Odpoledne pak začínáme například kolečkem, takže se představíme sobě navzájem. Na to navážeme hrami jako je třeba Mrazík. Nakonec se přesuneme k připraveným aktivitám. Dělali jsme gymnastiku. To je hodně bavilo. Měli jsme také volné odpoledne, kdy jsme se jich ptali, čím by se chtěli stát až budou velké, jaké mají sny. Některé holky chtěly být třeba letuškou, političkou nebo módní návrhářkou či doktorkou. Je to dost různé, ale nikdo nám zatím neřekl, že by chtěl být jenom popelářem, nebo že ho škola nebaví. Stěžují si na takové normální věci jako blbý učitel a tak, ale chtějí jít na výšku,” vysvětluje studentka Mariana
Na hřišti právě kluci pod vedením postaršího muže hrají fotbal. Opodál sedí na lavičkách děti a nacvičují závěrečnou scénu z divadla. Anetka hrající babičku právě
vstává, aby pronesla velkou část své role: “Tak a teď všichni buďte zticha teď tady mluvím já. Pojďme si něco zazpívat, něco z mých mladých let, abychom byli všichni veselí!” pronáší ve spěchu. Důraz svým slovům dodává boucháním hole do země. Přibíhá Honzík se Sandou a Viky. Popadnou ručně vyrobená chrastítka a utíkají ke studentce Báře, aby zazpívali písničku kterou secvičili.
O chvíli později si s námi povídají tři romské holky - Valina, Leona a Eva . Katka jim nabídla šití sukní. “Chtěla bych se stát módní návrhářkou,” říká Lenona. Sukni šije pro malou sestru své kamarádky. Všechny tři chodí do tanečního kroužku. Zítra před představením zatančí salsu.
Po chvíli, došití sukní a několika skocích kluků na žíněnkách se hřiště zavírá. Skupina pod velením kapitánky Báry sedí u večeře a společně hodnotí dnešní den. Část projeví starosti ohledně divadla. “Byla bych strašně ráda, kdyby zítra přišel Standa. On to tak krásně oživuje,” povzdychne si učitelka Majda.
Nela klepe na dveře a ptá se, jak to s tím divadlem vypadá. Pomohla nám sehnat zbytek dětí. Mezitím se vyčasilo. Scéna na hřišti je připravena, ještě jedna poslední pod dohledem autorky Ireny Eliašové, která se na divadlo přijela osobně podívat.
O hodinu později divadlo začíná a publikum kromě studentů z Přírodní školy zaplnila i řada místních.
Divadlo skončilo a děti jsou nadšené a i rodičům se představení moc líbilo. To, že děti něco dělají, pro ně znamená víc, než my můžeme pochopit. Děti mě táhnou po okolí a ukazují jejich oblíbená místa. Poprvé vidím hřiště které vytvořili. Kluci učí jednu holku udělat salto vzad.
Ještě tentýž večer jsem si však jako reportérka zranila nohu a do následného poviku přijíždí sanitka. Spousta dětí mě povzbuzuje, že to bude dobré a ať myslím na Luboška. Luboš pochází totiž odsud, z Ploužnice, ale teď je slavným rapperem v Anglii. Místní idol mi určitě pomůže.
sodoswe, foto: Daniel Pražák