Dokumentace svátků se zážitky
Skupina studentů ve věku od 13 do 19 let se rozhodla zabývat svátky a tradicemi, které místní obyvatelé ještě pamatují. Jak je slavili? Které svátky již zanikly, které jsou živé dodnes?
“Život je jako horská dráha plná zvratů, kdy během mrknutí oka se z výsluní výšin můžete dostat až na dno a obráceně.” Tak asi by se dal popsat den se skupinou Svátky, jež za den zažila dobrodružství více než dost.
“Ještě se nám nestalo, že by nás někde přímo odmítl. Většinou respondenti říkají, že nemají čas, ale když souhlasí, jsou velmi ochotní,” říká Johana Němečková, kapitánka skupiny. Ve vesnici Březinka právě zvoní na jednotlivé domy a čekají na respondenty. Rozděleni jsou na menší skupinky po dvou až třech lidech.
“A co vaše svatba? Jak na ni vzpomínáte?” ptá se jeden člen a s tužkou a papírem je připraven si zapsat odpověď. “Moje svatba? To už je dávno, to už je let,” odpovídá zamyšleně, ale s úsměvem dotazovaná. “A měli jste jina úřadě nebo v kostele?” pokračuje ve vyzvídání další člen. “No, my jsme měli svatbu tady, ” odpovídá po chvíli “Tady na vesnici?” “Ne, tady u nás na zahradě, ” dodává s úsměvem.
O chvíli později se s úsměvem Matyáš ptá: “Dobrý den, mohli bychom se zeptat na pár otázek?” “No, to můžete, jen jestli vám budu platnej.” “Co se vám vybaví vybaví pod pojmem svátky?” Dotazovaný muž se soustředěně zamračil. “No, jediný je, že se vidím s vnoučaty, jinak nic,” odpovídá po chvíli. “A slaví se tady něco na vesnici?” ptá se Viktor pro doplnění. “No, děti tu mají akce jako oslava začátku prázdnin a konce prázdnin. Dovedete si představit, že ten konec už neslaví tak moc,” vysvětluje s úsměvem.
Pak ale přišlo čekání na oběd a skupinky se ujala pohodová nálada. Z batohů si vytáhli nečekané množství dek, jež potom rozložili pod stromy vedle kapličky, vytáhli své mobily a začali mezi sebou vtipkovat, období smíchu, focení a všetečného drbání. “Už se daly fotky na instagram? Ježiš! Já tam mám tlustý nohy,” zaznívá z jedné části skupiny. “Ještě bych měla někomu napsat psaníčko, ale už jsem zapomněla, komu všemu jsem chtěla,” směje se Ema.
Konečně přijelo auto s obědem. Nastalo překvapení, když zjistili, že zbylo spousta špaget, prosili Horáka (osoba, jež rozváží jídla jednotlivým skupinám), zda by nebylo možné si z oběda něco vzít na večeři. Svolení dostali, a tak po krátké debatě se dohodli, že špagety na místo spaní, což byla vedlejší vesnice šest kilometrů vzdálená, odnesu já.
Konečně jsme se dali do pohybu. Chození po asfaltové cestě není žádná zábava, i přes nádherný rozhled na krajinu. K našemu překvapení vedle nás zastavil autobus s usměvavým řidičem a nabídkou, že nás kousek sveze. Nakonec nás vzal čtyři kilometry a tím nám cestu o více než polovinu původní vzdálenosti zkrátil. Do vesnice Sudoměř jsme dorazili během chvíle.
Tady už začal vyvstávat problém se spaním, kdy skupina předpokládala existenci nějakého suchého místa mimo soukromý pozemek. Marně. Nálada z úplného nadšení plného energie a dobrého humoru v okamžiku klesla na bod mrazu. Studenti začali obcházet místní s prosbou o přístřeší.
“Tak nám slíbili prázdný dům na konci vesnice,” přichází jedna dvojice s potutelným úsměvem. “Vážně?” ozývá se překvapený člen a v hlase je znát naděje. “Ne, dělám si legraci,” zněla odpověď.
Konečně se někdo rozhodl kontaktovat starostu a dokonce našel i adresu jeho domu a jiná dvojice tam šla s tím, že pro jistotu na něj zavolají. Vrátili se o půl hodiny později s očima mírně vytřeštěnýma, jako kdyby viděli ducha.
Fakt, že starosta byl ochotný nám na úřadě poskytnout přístřeší se spoustou jídla, které doma sehnal, doplněné o sprchu a záchod, byl jako z pohádky. S každým dalším proneseným slovem z úst starosty se vyhlídka stanování v hustém lese plného nepohodlí, proměnilo v pohádkový luxus na poměry Přírodní školy srovnatelný s hotelem.
daste
