Vzhůru za brány detenčního centra

Omšelé budovy s mřížemi se spoustou tváří, které na vás se zoufalstvím pokřikují. To si možná vybavíte ve spojení se Zařízením pro zajištění cizinců Bělá Jezová. To jsme mohli před třemi roky číst v reportážích během vrcholení migračního proudu do Evropy. 

S jednou z devíti skupinek studentů, která se věnuje tématu uprchlíků v České republice právě čekám před vnějšími branami detenčního centra, Ještě před několika lety se kolem plotu tísnily desítky fotografů a novináři v reportážích postupně popisovali tragické podmínky, jež v táboře během evropské migrační situace nastaly.

Nyní nevím, co mě čeká. Před příchodem jsem si pročítala mnoho reportáží právě z roku 2015, kdy krize vrcholila. Příliš mě neuklidnily. „Já mám strach..“ pošeptá mi studentka Markéta do ucha. Spolu s Julií se vyjeveně koukají po okolí na žlutý domek a kovové oplocení. Také netuší, co je čeká. Kluci ze skupiny jsou napumpovaní adrenalinem a vesele se pošťuchují.

Za chvíli už u nás stojí paní v šedivé uniformě a vrací nám naše pasy. Každý obdrží i identifikační kartu. Na té mé stojí: „návštěva 13“ . Popostrčí nás k turniketu u brány, přestože hned vedle je závora jako z nákupního centra. Dá se ji úplně v pohodě obejít. Všude jsou borovice a až na bytelné kovové oplocení se celý areál zdá být úplně obyčejný. Cestou potkáváme ještě jednu paní, ale jinak se zdá být prostor prázdný.

Jsme zavedeni do budovy hned za branou. Přivítá nás další ze zaměstnankyň a vede nás do zasedací místnosti. Po cestě nás upozorňuje na nový zákon o ochraně soukromí a jejímu podpisu mlčenlivosti, kvůli kterému nám nebude moci na řadu našich otázek odpovědět.

V zasedačce nás vítá i ředitelka centra. Pracuje zde krátce. Vedení se hodně měnilo po uprchlické krizi. Ona a ještě jeden zaměstnanec budou pomáhat odpovídat na naše dotazy. Role hlavního mluvčího se ujala paní, která tu pracuje dva roky. Usazení se sklenicí vody začínáme poslouchat prezentaci, kterou pro nás měla připravenou. “Jsou to hlavně obrázky, když nemůžeme vejít do vnitřního komplexu,” říká.

Na prvním snímku na nás vyskočí mapa se všemi centry pro uprchlíky v Česku. “Po uprchlické krizi  v roce 2015 byla vystavěna ještě dvě další detenční zařízení. Každé je teď zaměřené na konkrétní typ uprchlíků. To naše je zaměřené na rodiny a děti,” komentuje paní.

“A kolik jich tu máte právě teď?” zeptá se paní učitelka.

“No, my nemůžeme říkat,  kolik tu máme v současné době klientů. My uprchlíkům v našem centru říkáme klienti. Ale v současné době tu máme jen  málo dětí, když už, tak jsou to malí novorozenci. To jste určitě slyšeli o tom kamionu s velkým množstvím rodin s dětmi, který sem k nám přivezli,” vysvětluje paní.

“Když jsme připravovali náš projekt, tak nás napadlo, že bychom mohli udělat  nějaký program právě pro děti,” dodává učitelka.

“No právě, ale oni právě nedávno odjely. Pokud jde o počet klientů v našem centru, můžu říct, že to nejsou stovky...”

Vypráví nám o změnách, které probíhaly po roce 2015. Ukazuje nám fotky oplocení, jaké bylo tehdy. Nyní je ho mnohem méně. Na základě připomínek se sundaly ostnaté dráty z plotů a mříže z oken. Vybavují se mi úryvky článků, ve kterých redaktoři kritizovali vzhled budov a podmínek jejich obývání. “Děti mají pocit, že jsou ve vězení. Nikdo nechápe, proč tu je a kdy se dostane ven. Sociální pracovnice dochází do centra jednou za týden, a tak není nikdo, kdo by jim to vysvětlil…”
Hned se proto ptám: “Četla jsem v jednom z článků, že v době uprchlické krize nebyl nikdo, kdo by jim vysvětlil, proč tu jsou zavření. Jak je to nyní?”

“Snažíme se s nimi hodně komunikovat, ale problém je s jazykem. Často je pro nás problém najít někoho, kdo by nám překládal. Tady u nás je velmi málo takových překladatelů s oficiální licencí. Jednou jsme museli sehnat někoho ze zahraničí, ale ten to samozřejmě překládal do angličtiny,” odpovídá tentokrát ředitelka.

Pokračujeme dál v prezentaci. Na jednom ze snímků je nové hřiště. “Děti se nemohou dostat ani do herního koutku. Jsou frustrované. Budou mít doživotní traumata…” rozezní se mi v hlavě další útržky z reportáží. Tak to se asi opravdu změnilo.
“Jak  tady rodiny  bydlí, v jakých místnostech a  jak jsou jejich pokoje veliké?” ptá se student, který do Česka přišel ze Sýrie v rámci humanitárního programu Medevac a nyní se ve skupině věnuje tématu, které se ho bytostně dotýká. Paní překliká pár dalších snímků prezentace. “Máme tady tyto buňky pro každou rodinu,” vysvětluje. Na fotografii jsou dva hezky upravené pokoje s jednou postelí, palandou a postýlkou pro děti.

“Jak vidíte, v kuchyni je jenom rychlovarná konvice a mikrovlnka. Je to z toho důvodu, že bezpečnostní složky policie, které s námi spolupracují, nechtějí, aby u sebe klienti měli jakékoliv nebezpečné nástroje,” povídá dál. “Teď třeba hodně využívají mikrovlnku, když někteří slaví Ramdán. V kuchyni si vezmou svůj příděl jídla a pak si ho večer ohřejí.”

“A kde jíte vy? Taky v jídelně?” hned se ptá jedna studentka.

“No my máme určený čas, kdy obědváme my a kdy obědvají naši klienti. Samozřejmě občas se to nestihne a tak jíme společně,” odpovídá paní s úsměvem.

Při zmínce o pobytu se mi vybavil útržek, ve kterém bylo napsáno, že si uprchlíci za stravu a ubytování musí platit. Teď je dobrá chvíle se zeptat.

“Ano, platí se za osobu za den na  stravu 250 korun. Při příchodu se z peněz klienta zarezervují čtyři stovky. Ze zbytku peněz si mohou nakupovat věci, které chtějí navíc,” vysvětluje.

Na konci si třeseme rukou. Plní vědomostí se vracíme zpátky. Zpáteční cesta vede skrz borový les. Ptám se paní učitelky na žádosti o azyl. Mezi roky 1993 a 2017 stát udělil azyl průměrně 104 lidem ročně. Mimo to uděluje i dočasnou ochranu, kterou dostane kolem 250 lidí. Žádostí přitom Česká republika přijme kolem 1400 za rok.

sodoswe

pozn. redakce: Fotografie v těle článku jsou z roku 2015, zdroj: Veřejný ochránce práv.