Příběhy z našich cest: Jak nám pršelo
Po většinu výjezdu bylo krásné počasí. Až moc krásné. Užívali jsme si ho, ale zároveň ho nenáviděli, protože při našich nekonečně dlouhých pochodech pražilo jako na poušti. A proto nikdo nečekal to, co přišlo. Došli jsme na místo, kde jsme měli přespat, a opět jsme narazili na skupinu biologů. Pokojně jsme si udělali večeři a vydali jsme se do svých stanů, abychom se uložili ke spánku.
Protože v průběhu Expedice přibyli do naší skupiny další členové, musel jsem spát v nouzovém jednovrstvém stanu, což je ten největší výsměch seriózní turistice. A jak to obvykle bývá, v ten nejhorší čas se stane věc, které jste se obávali. Začalo to v noci pár nenápadnými kapkami. Kap, kap, kap. Jedna mi spadla přímo na čelo a já se probudil. Nedělal jsem si starosti, říkal jsem si: „To je jen nějaká dírka, to nevadí.“ Z malého deště se ale postupně stal liják obřích rozměrů.
A pak to začalo. Po vnitřních stranách stanu začaly stékat malé kapičky a u vchodu se vytvořila nevelká kaluž. Připadal jsem si jak v potápějící se ponorce, do které narazilo torpédo z ruského křižníku. Kupodivu jsem měl s tímto přirovnáním hodně společného. Nemohl jsem totiž vylézt ze stanu, pokud jsem nechtěl být mokrý, a můj osud se tedy nevyhnutelně naplňoval. Měl jsem u sebe deštník, tak jsem ho otevřel a schoulil se pod něj. Jak kapek přibývalo, začal mi vlhnout spacák. Měl jsem s sebou taky celtu, tak jsem se do ní zabalil a čekal. Kaluží přibývalo.
Takhle jsem čekal asi hodinu. Protože jsem byl těžký, začala voda postupně zatékat pode mě. Už mi moc času nezbývalo a já to věděl. Zabalil si proto všechny věci a vylezl ze stanu. Opřel se do mě déšť a v mžiku jsem byl úplně mokrý. Ale nevzdával jsem to. Rychle jsem otevřel vedlejší stan, hodil věci dovnitř a zapadl za nimi. Pak jsem zavřel předsíňku. Byl jsem v suchu. Konečně.
Ráno bylo vidět, jak byla naše bitva tvrdě prohrána. Lidé nic nečekali, a tak měli mokré boty, co nechali venku, a špatně uvázané stany promokly. Já jsem se šel podívat na svou „bitevní ponorku“. Můj jednovrstvý stan se už nedal nazývat stanem, ale spíše bazénkem. No, doufám, že si z toho vezmete ponaučení a nebudete si už nikdy nikam brát ten výsměch turistice, leda že byste si chtěli zaplavat.
Protože v průběhu Expedice přibyli do naší skupiny další členové, musel jsem spát v nouzovém jednovrstvém stanu, což je ten největší výsměch seriózní turistice. A jak to obvykle bývá, v ten nejhorší čas se stane věc, které jste se obávali. Začalo to v noci pár nenápadnými kapkami. Kap, kap, kap. Jedna mi spadla přímo na čelo a já se probudil. Nedělal jsem si starosti, říkal jsem si: „To je jen nějaká dírka, to nevadí.“ Z malého deště se ale postupně stal liják obřích rozměrů.
A pak to začalo. Po vnitřních stranách stanu začaly stékat malé kapičky a u vchodu se vytvořila nevelká kaluž. Připadal jsem si jak v potápějící se ponorce, do které narazilo torpédo z ruského křižníku. Kupodivu jsem měl s tímto přirovnáním hodně společného. Nemohl jsem totiž vylézt ze stanu, pokud jsem nechtěl být mokrý, a můj osud se tedy nevyhnutelně naplňoval. Měl jsem u sebe deštník, tak jsem ho otevřel a schoulil se pod něj. Jak kapek přibývalo, začal mi vlhnout spacák. Měl jsem s sebou taky celtu, tak jsem se do ní zabalil a čekal. Kaluží přibývalo.
Takhle jsem čekal asi hodinu. Protože jsem byl těžký, začala voda postupně zatékat pode mě. Už mi moc času nezbývalo a já to věděl. Zabalil si proto všechny věci a vylezl ze stanu. Opřel se do mě déšť a v mžiku jsem byl úplně mokrý. Ale nevzdával jsem to. Rychle jsem otevřel vedlejší stan, hodil věci dovnitř a zapadl za nimi. Pak jsem zavřel předsíňku. Byl jsem v suchu. Konečně.
Ráno bylo vidět, jak byla naše bitva tvrdě prohrána. Lidé nic nečekali, a tak měli mokré boty, co nechali venku, a špatně uvázané stany promokly. Já jsem se šel podívat na svou „bitevní ponorku“. Můj jednovrstvý stan se už nedal nazývat stanem, ale spíše bazénkem. No, doufám, že si z toho vezmete ponaučení a nebudete si už nikdy nikam brát ten výsměch turistice, leda že byste si chtěli zaplavat.
Adam Tichý (15 let)
Dokumentace zaniklých vesnic v oblasti bývalého vojenského
výcvikového prostoru Ralsko, výzkum intenzity radiace
výcvikového prostoru Ralsko, výzkum intenzity radiace
Expediční reportér přináší příhody a příběhy různých autorů od jednotlivých výzkumných skupin, které během bádání v terénu zažili.