Expediční reportér

Po většinu výjezdu bylo krásné počasí. Až moc krásné. Užívali jsme si ho, ale zároveň ho nenáviděli, protože při našich nekonečně dlouhých pochodech pražilo jako na poušti. A proto nikdo nečekal to, co přišlo. Došli jsme na místo, kde jsme měli přespat, a opět jsme narazili na skupinu biologů. Pokojně jsme si udělali večeři a vydali jsme se do svých stanů, abychom se uložili ke spánku. Protože v průběhu Expedice přibyli do naší skupiny další členové, musel jsem spát v nouzovém jednovrstvém stanu, což je ten největší výsměch seriózní turistice. A jak to obvykle bývá, v ten nejhorší čas se stane věc, které jste se obávali. Začalo to v noci pár nenápadnými kapkami. Kap, kap, kap. Jedna mi spadla přímo na čelo a já se probudil. Nedělal jsem si starosti, říkal jsem si: „To je jen nějaká dírka, to nevadí.“ Z malého deště se ale postupně stal liják obřích rozměrů. A pak to začalo. Po vnitřních stranách stanu začaly stékat malé kapičky a u vchodu se vytvořila nevelká kaluž. Připadal jsem

Začali jsme první den v terénu, kdy jsme měli v plánu jít do vesnice Sudoměř, v níž jsme měli přespat. Po třešňových hodech, které se odehrály kousek za Bělou, jsme se vydali do vesnice Březinka, kde se k nám později přidal David Steklý z reportérské skupiny. Cestou jsme měli krátkou zastávku na házení šiškami a na pár fotek. V Březince jsme udělali pár rozhovorů, měli oběd a vydali se do Sudoměře. Cestou, buď kvůli tomu, že někteří členové skupiny šli dost vzadu nebo možná díky působení paní učitelky Vlaďky, nám zastavil řidič autobusu, který nás ochotně převezl do Valovic, takže nám zkrátil cestu o půlku. S nadšením jsme prošli Sudoměří a vydali se k místní nádrži v domnění, že to je rybník. Asi pět minut poté, co jsme vlezli do vody, nás odtamtud vyhnal nějaký ukrajinský správce, přestože se ho paní učitelka snažila přesvědčit, že děti potřebují dobrodružství. V zoufalství jsme se vydali na náves, kde jsme nějakou dobu poseděli. Nakonec se ale odvážná Johanka s Emou vydaly za

Tento zážitek se udál druhý den naší práce v terénu, kdy jsme potřebovali přiválet pneumatiky na hřiště, které jsme se spolu s dětmi v Ploužnici rozhodli postavit. Pneumatiky byly naskládané v lese mezi několika rozpadlými domy, asi 1 km od hřiště, ale sešlo se nás tam hodně (pomáhaly nám i místní děti), takže nebylo tak těžké je na hřiště odválet. Na místě bylo nepřeberné množství pneumatik, ale my jsme vybrali jen ty vhodné (měly být co nejtvrdší). Pneumatiky barvily jak uhel, a tak jsme se předháněli, kdo má černější ruce a kdo bude válet rychleji. Pneumatiky nám občas spadly na bok a byla pěkná dřina je zvedat. Asi v půlce cesty mi jeden kluk vyprávěl příběh, jak jedna paní hodila své dvě malé dcerky do zříceného domu po vojácích, a od té doby v domě straší a děti tam teď nesmějí samy chodit. Prý se tam sama od sebe pohnula plechovka! Cesta mi při takovém vyprávění rychle utekla. Konečně jsme dovalili pneumatiky až na hřiště, ale další dny jsme zjistili, že jich potřebujeme jen

Jednoho dne jsme se s panem učitelem Vítkem Novotným rozhodli, že pojedeme do okolí Bělé pod Bezdězem shánět bicykly a štafle na naše instalace. Bicykly pro Štěpána na větrné kolo a štafle pro Igora do zaniklé obce Kostřice. První komplikace nastaly, když nám pan učitel Matura odjel s dodávkou, kterou jsme měli dříve domluvenou. V důsledku toho jsme ze základny odjížděli shánět kola a štafle až před polednem. Alespoň jsme si pořádně odpočinuli. Dojeli jsme do vesnice a začali se porozhlížet po našich „obětech“. A ejhle, tuhle za plotem stojí čtyři staré bicykly. Hned jsme začali zvonit na barák, k němuž zahrada patřila. Vykoukl na nás dědeček, co nám řekl, že bicykly patří jeho synovi, a ten je šéf vedle v grill baru. Tak jsme šli zvonit na grill bar... Z okna vykoukl pan kuchař a řekl nám, že otevírají až za hodinu a že majitel tam není. Vrátili jsme se tudíž k původnímu domu. Tentokrát z něj vylezla babička a řekla nám, ať ji neobtěžujeme a ať jdeme vedle. Takto se to opakovalo asi

Druhý den v terénu jsme zjistili, že kvůli vedru z prvního dne už nemáme dost vody, abychom vydrželi do oběda, kdy nám ji dovezou. Tehdy jsme tábořili u lesa, který ležel kousek od lokality Olšina. K snídani jsme vařili rýžovou kaši z posledních zbytků pitné vody. Náš druhý vedoucí práce (kromě Anežky K.) Karel Kudláček našel studánku, která byla zhruba 1 kilometr od našeho tábořiště. Proto jsem se s Karlem K., Tomášem M. a Otou S. vydal s hromadou prázdných pet lahví onu studánku hledat. Cesta vedla zpočátku lesem přes roklinu a my museli jít přímo přes ní, jelikož se nedala obejít. Po zdolání rokliny nás čekal pochod ve vysoké trávě, v níž byly vidět rozpadlé budovy zaniklých vesnic. Když už jsme si říkali, že je to nejhorší za námi, tak přišel velký spád dolů a hledaná studánka byla samozřejmě až úplně dole. Museli jsme kopec sejít, a že byl všude hustý les, to opravdu moc nepřispívalo k jeho schůdnosti. Cestou jsme vyplašili šustěním a praskáním lahví několik srnek. Nakonec

Když jsme první týden šli na průzkum vesnice se jménem Proseč, uviděli jsme na cestě známé batohy skupiny Biokrátery. Maxe s Markem napadlo, že by byla legrace, kdybychom jim vyházeli věci z batohů. A tak tričko Adama Lustiga skončilo na nedalekém křoví společně s jeho ponožkami a vybalili mu také spacák a karimatku. Pak jsme vyrazili na průzkum. Po skončení průzkumu jsme se vydali na společný oběd s Biokrátery. Hned, jak jsme přišli na místo srazu, zdálo se nám, že něco není v pořádku, protože se členové Biokráterů i přes své neúspěchy (většina jejich kráterů totiž byla vyschlých) tvářili spokojeně. Když jsme ale zjistili, že nám chybí taška s jídlem, začaly mezi oběma skupinami menší rozbroje. Po chvíli mučení jsme z nich vypáčili, že prý tašku ukradli zubři. Začalo hledání. Chvíli jsme tašku hledali s mrazivou představou budoucího nedostatku jídla a pak ji konečně jeden z nás našel. A tak jsme se, už s plným břichem, vydali na místo, kde jsme stanovali. Ondra Martínek (12 let)

Byl krásný podvečer a naše skupina se po náročné cestě usadila na malé pláži u Máchova jezera. Měli jsme krásný výhled, to nutno podotknout. Cosi nám ale našeptávalo, že tohle určitě není ta nejúžasnější pláž po celém obvodu jezera. Možná bychom si zasloužili víc nadýchaného písku, méně odpadků a sympatičtější stromy. Nu, a tak naše zraky padly na pláž nacházející se za nevinně vypadajícím plotem. Každá kovová tyčka v plotu se tvářila velmi příjemně, až na ten nápis, co byl u vchodu do té lákavé oblasti. A hele, nuda pláž, došlo nám po důkladném prozkoumání oné cedulky. Né, že by někdo byl nějak výrazně proti nudismu, avšak nikdo se k němu nijak nehlásil a ani hlásit nechtěl. Tedy to jsme si alespoň mysleli. Jenže pláž za plotem byla opravdu mnohem lákavější než ta naše, a tak byla vznesena otázka, zdali by tam někdo nešel na výzvědy. Kdyby nezaregistroval žádné nebezpečí, tak bychom využili krásné a snad i prázdné pláže. Nejdříve se nikdo nehlásil a všichni se tak nějak automaticky

Když jsme plánovali stavbu parkourového hřiště v Ploužnici, předem jsme počítali s tím, že většinu práce budeme dělat my. Sehnání materiálu nebyl problém, nedaleko Ploužnice se totiž nachází velké množství pneumatik, které jsme se rozhodli použít. S nářadím půjčeným od správce místního fotbalového hřiště jsme se vydali na vybrané místo, jako obvykle následováni kupou malých dětí. Mezi stromy poblíž sídliště jsme se pustili do kopání děr pro pneumatiky, žel jsme měli pouze jeden krumpáč a dvě lopaty. O ty se záhy začaly přetahovat malé děti, které byly nadšené z toho, že mohou pomoci při něčem důležitém. Naštěstí s námi šlo i pár starších kluků, kteří se lopaty také nebáli. Práce byla namáhavá, ale protože nás na ni bylo tolik, tak to byla i zábava. Hlasité dění po chvíli přilákalo i tatínky několika dětí, kteří nám začali radit, jak se takový správný výkop dělá. A tak se náš úvodní předpoklad nepotvrdil, do budování hřiště se zapojily jak děti, tak dospělí, každý po svém. Kryšto

Stavba pece nám zabrala pár dní, ale konečně byla hotová. Konečně jsme se chystali tavit. Měli jsme před sebou čtyřiadvacetihodinový proces a začínali jsme v noci. Střídali jsme hlídky a noc temněla. Lux, který vháněl do pece vzduch, vytrvale hučel a z pece se kouřilo. Nic víc. Čekali jsme na takzvané kychtové plyny, které se měly zažehnout. Je to signál, že pec už je dost zahřátá, abychom do ní začali vsázet rudu k doposud přikládanému uhlí. Blížila se půlnoc a stále nic. Hlídky už se několikrát prostřídaly. Z našich zásob jídla dost ubylo. Zkoušeli jsme do pece foukat ještě víc vzduchu a teplota pomalu stoupala. Půl druhé hodiny po půlnoci – zážeh! Z pece vyšlehl plamen fialového zbarvení a kotouče jisker jak z komínu lokomotivy. Plamen se ustálil v podobě zlatofialové korunky na vrcholu pece. Byli jsme náležitě šťastní a s o to větší vervou jsme o pec po zbytek noci pečovali. Nastala snad jen jedna kritická chvíle, kdy plyny zhasly. Intenzivním vháněním vzduchu jsme ale pec z

Je to teprve dva dny, co jsme vyšli ze základny v Bělé, ale myslím, že snad každý mi dá za pravdu - pocitově už je to tak měsíc! Před 24 hodinami jsme vkročili na kouzelnou půdu Sudoměře, kde jsme měli přespat. Neměli jsme nejmenší tušení, že nás tahle neprůjezdná vesnice (tak rychle!) adoptuje. Ráno jsme už z okna našeho druhého patra viděli tradiční „pánský klub“, který se schází u Františka v 7:30 na kávu. Pozvání se rozhodně nedalo odmítnout. Naše rozpláclé buchty k snídani doplnil ještě meruňkový koláč paní starostové a buchty od paní Šturmové! V rámci snídaně jsme i vyzpovídali místostarostu pana Dvořáka - nechyběly rady do života, ani tipy na vdavky. Kluci hrdinně odjeli zachránit zdejší studánku, Markétka s námi obešla vesnici a dala nám tipy, za kým jít dělat rozhovory. Přidružila se k nám bývalá učitelka, která působila na zdejší škole. Vyprávění o její rodině stvořilo kulisy vesnického příběhu a pomohlo nám poznat spoustu jeho důležitých postav. Zatímco na mě pálil Da

“V řadě přírodních národů byli kováři a kuchaři - metalurgové, trochu kasta, byli jako šamani. Při tavení dochází k transformaci hmoty, přeměně kvality. Věřilo se, že přeměnou hmoty se věc mění nejen fyzicky, ale také se mění duchovně ten, kdo jí přeměňuje.”  Marek Matura je již dvanáct let učitelem geologie a chemie na Gymnáziu Přírodní škola. Toto gymnázium taktéž vystudoval. Na Expedici je vedoucím skupiny, která se zabývala tavbou železa v jílové peci a průzkumem určitých geologických lokalit.   Jak vznikl nápad na geologické téma, kterému se věnujete se studenty v letošním roce? Přemýšlel jsem, jak se dále věnovat na Expedici geologii. Už dvakrát jsme se v Ralsku věnovali průzkumu starých dobývek železné rudy. Zdálo se mi zbytečné to opakovat. V primě máme nyní studenta Vojtu, jehož táta je geolog. Poprosil jsem ho tedy, zdali by nám nepomohl najít námět. Tak vznikl nápad s mapováním vzniku geomorfologie určitých útvarů. Tavba železné rudy mě napadla v souvislosti s místní

“Já mám strach!” vykřikuje Nela a chytá mě za rukávy trička. “Neboj se, to zvládneš. Stačí když tam nakráčíš s naštvaným výrazem a řekneš: “Já už do tý školy nejdu!” snažím se jí podpořit, aby neměla trému. Nela je Romka. S dalšími romskými dětmi a studenty pražského gymnázia připravili divadelní představení. Za chvíli je premiéra. Studenti s místními dětmi pracují již druhým týdnem. Mají za sebou například stavbu hřiště pro parkourové workshopy.  “Ne, já hrát nebudu!” vykřikuje Nela naštvaně. Už jedna holka odřekla kvůli trémě… Vypadá to, že studenti gymnázia na jevišti zůstanou sami. Jsme v Ploužnici, zdejší sídliště vzniklé z bytových domů bývalého vojenského prostoru Agenturou pro sociální začleňování bylo označeno za vyloučenou lokalitu. Žije zde asi 800 lidí, velkou část obyvatel kromě Mongolů, volyňských Čechů, Kazachů nebo Ukrajinců tvoří i díky bytové politice města Mimoně Romové. V minulosti byla část bytů přidělována cizincům, kteří získali v ČR azyl, uvádí dále agentura.

Rozhovor s ředitelem pražského gymnázia Přírodní škola Františkem Tichým, zakladatelem pětadvacetileté tradice výzkumů v některém z českých regionů. “Před Přírodní školou jsem jezdil se skautem do pohraničí, kde jsme zkoumali a říkali jsme tomu expedice. A já si později říkal, že by bylo krásné, kdyby takhle končil i školní rok. Čtrnáct dní není jenom o zkoumání, ale aby i ti lidi tam byly spolu, něco společně zažili, vařili přespávali v přírodě atd. Červen je ve škole taková ‘mrtvá’ doba, kdy se už moc neučí a tady byla možnost dělat něco, co dává samo o sobě smysl,” říká. sodoswe

“Byť se tomu říká vyloučená lokalita, tak děti tam normálně žijou a mají šťastný život. Expedičních skupin pracují se Romy bylo v historii už několik a vždy bylo jejich cílem blíže poznat jejich kulturu.” Přinášíme rozhovor s Kateřinou Hupákovou, asistentkou pedagoga na Přírodní škole a učitelkou češtiny pro cizince, která se studentských výzkumů v krajině účastnila v Ralsku letos vůbec poprvé. daste

Práce nejen na expedici, ale u všech delších projektů začíná být postupem času náročná. Studenty postupně přestává téma zajímat a odbíhají od něj. Jak zajistit, aby všichni pracovali tak, jak mají, ale zároveň je to i bavilo? Přečtěte si rozhovor s Adamem Lustigem, který se našemu reportérovi snažil svou taktiku předat.  Expedice trvá přes čtrnáct dní. Co je nejdůležitější pro to, aby se studenti stále koncentrovali a věnovali svojí práci? Je důležité, aby viděli výsledky svojí práce. A to průběžně. Jakmile dlouho pracujete na nějakém úkolu a zdá se vám až nekonečný, je to špatně. Důležité je práci rovnoměrně rozložit, rozkouskovat, aby měli ti, kteří na ní pracují, stále pocit, že už se jim něco podařilo, že mají něco hotové. Zase to ale nesmíte přehnat a nezadávat úkoly na deset minut, které jsou příliš primitivní. To studenty už taky po čase omrzí je plnit. Co sám osobně děláte pro to, aby se vám podařilo studenty vtáhnout do práce?  Nejprve je nutné monitorovat, zda všechn

O skupině, jež hledá zaniklé vesnice a vymýšlí do  nich vhodné umělecké intervence, jsme psali  v jednom z předchozích článků . Zmiňovali jsme mj. to,  že  k hájovně Šlapka plánují studenti umístit s využitím kovových šlapek od kol paroží dvanácteráka. Stane se tak jednou ze sedmi plánovaných instalací do krajiny. “Podáš mi prosím pilku na železo?” “Jasně! A podal bys mi to kladivo? Chci zkusit ten šroub z kola vymlátit,” odpovídá. Konverzace je napůl přehlušena řezáním pily do dřeva a šmirglováním vytvarovaných kravských a koňských hlav. Se zaujetím jsem se na hlavy zeptal: “Nápad je podobný jako před několika lety, kdy jiná skupina umístila do krajiny pět instalací.” odpovídá mi jedna z mladších studentek. Zmíněná skupina umístila instalace v roce 2012 na pět lokalit . Jednou z nich bylo prosklené okno zavěšené na stromě nebo čište bílá židle s malbou a textem na vyhlídce nad zaniklou vesnicí Křída. Další ze studentů Ondra během okusování tužky uvažuje, jak velký by měl být

Skupina studentů ve věku od 13 do 19 let se rozhodla zabývat svátky a tradicemi, které místní obyvatelé ještě pamatují. Jak je slavili? Které svátky již zanikly, které jsou  živé dodnes?  “Život je jako horská dráha plná zvratů, kdy během mrknutí oka se z výsluní výšin můžete dostat až na dno a obráceně.” Tak asi by se dal popsat den se skupinou Svátky, jež za den zažila  dobrodružství  více než dost. “Ještě se nám nestalo, že by nás někde přímo odmítl. Většinou respondenti říkají, že nemají čas, ale když souhlasí, jsou velmi ochotní,” říká Johana Němečková, kapitánka skupiny. Ve vesnici Březinka právě zvoní na jednotlivé domy a čekají na respondenty. Rozděleni jsou na menší  skupinky po dvou až třech lidech. “A co vaše svatba? Jak na ni  vzpomínáte?” ptá se jeden člen a s tužkou a papírem je připraven si zapsat odpověď. “Moje svatba? To už je dávno, to už je let,” odpovídá zamyšleně, ale s úsměvem dotazovaná. “A měli jste jina úřadě nebo v kostele?” pokračuje ve vyzvídání da

Co se děje v tom samém čase, ale na jiných místech? To zjišťoval náš reportér, který se telefonicky spojil se všemi kapitány nebo představiteli skupin. Sledujte poslední den výzkumů v krajině. 10:30 SVÁTKY  |  Zvedají se ze svého tábořiště, kempu u Máchova jezera, kde strávili noc. Vyráží směr Bezděz. UPRCHLÍCI  |  Právě se radí, jak se jim mezi sebou pracovalo. 3D MODELY  |  Dokončují modelování domů, někteří začínají hrát Minecraft. ROMOVÉ   |  Kluci sklízejí hrazdy z postaveného hřiště a holky se jdou projít po okolí. KRAJINNÁ ARCHEOLOGIE  |  Zkoumají Letiště Hradčany, které má tři kilometry a ještě jim trochu dá zabrat. GEOLOGIE, TAVBA  |  Uklízejí kolem pece, někteří zanáší pukliny ve skalách do mapy.  INSTALACE  |  Dodělali kříž, brousí prkna a vyhledávají, kde se dá koupit kolo od vozu. ZDRAVOTNÍCI   |  Koukají se na film John Wick, asi vyhledávají situace a debatují, jak poskytovat první pomoc. BIOKRÁTERY  |  Sklízejí tábořiště, dojídají rýžovou kaši, která se jim údajně p

Skupina studentů s dětmi z romské komunity v posledních dnech připravila krátkou divadelní hru v Ploužnici na Mimoňsku. Jejich práce dnes vyvrcholila představením pro veřejnost. Magdalena Bartáková, známá výtvarnice, která působí na pražském gymnáziu Přírodní škola, letos vede jeden z devíti výzkumů při projektu Expedice 2018. Skupina pod jejím vedením se věnuje práci s romskou komunitou, stavbě prvků pro skákání a hraní dětí a dalším projektům, v nichž se současně s místními dětmi seznamuje. Jedním z jejich hlavních výstupů je nácvik divadla, ve kterém budou účinkovat romské děti se studenty z Prahy. Divadlo se nacvičovalo několik dní a výsledek stál rozhodně za pozornost nejen expedičního reportéra, ale i skupině rodičů a přátel dětí, které v divadle hrály. Počet diváků, kteří se na představení přišli podívat, jsme odhadli tak na čtyřicet. Z toho přibližně polovina byla z Přírodní školy a zbytek tvořili rodiče a známí místních účinkujících. ,,Mám z toho radost. Několik rodičů d

Omšelé budovy s mřížemi se spoustou tváří, které na vás se zoufalstvím pokřikují. To si možná vybavíte ve spojení se Zařízením pro zajištění cizinců Bělá Jezová. To jsme mohli před třemi roky číst v reportážích během vrcholení migračního proudu do Evropy.  S jednou z devíti skupinek studentů, která se věnuje tématu uprchlíků v České republice právě čekám před vnějšími branami detenčního centra, Ještě před několika lety se kolem plotu tísnily desítky fotografů a novináři v reportážích postupně popisovali tragické podmínky, jež v táboře během evropské migrační situace nastaly. Nyní nevím, co mě čeká. Před příchodem jsem si pročítala mnoho reportáží právě z roku 2015, kdy krize vrcholila. Příliš mě neuklidnily. „Já mám strach..“ pošeptá mi studentka Markéta do ucha. Spolu s Julií se vyjeveně koukají po okolí na žlutý domek a kovové oplocení. Také netuší, co je čeká. Kluci ze skupiny jsou napumpovaní adrenalinem a vesele se pošťuchují. Za chvíli už u nás stojí paní v šedivé uni

Johana Němečková (19) je studentkou sedmého ročníku osmiletého gymnázia. Předchozí rok strávila v Americe, kde studovala, a na Přírodní školu nastoupila na začátku tohoto školního roku. Letošní Expedice je její první Expedice a zároveň i její poslední. Přesto se rozhodla stát se kapitánem skupiny, jež se věnuje dokumentaci svátků a tradic na vesnicích. Ochotně přijala naši nabídku na rozhovor.  Na začátek bych se tě zeptal, jaký je to pocit - být tu poprvé a rovnou v roli kapitánky?  Je to vtipný. Když jsme se měli na Expedici připravovat, tak to bylo vždycky: kapitán by měl dávat nějaké profi rady, já jsem se ale vůbec ptala, jak to funguje a byla jsem spíše v takové primánské (studenti prvního ročníku ) pozici. Byla jsi zvolena nebo sis tu pozici vybrala? Tak napůl. Chtěla jsem to zkusit a tohle byla jediná šance. Také mi to přijde jako výzva. A do toho třeba Ema, která by určitě taky byla super kapitánka, odjíždí do Francie , takže to byla trochu vyřazovací metoda. A